Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už když jsem si vychutnával vynikající předchozí album „Hunted“ z roku 2016, nevěděl jsem se rozhodnout, jestli mám tu čest s výbornými apoštoly časů v hudbě ne zas tak dávno minulých anebo jsou američtí KHEMMIS jedním z proudů metalové moderny, plně respektující své kořeny. Nedokázal jsem si uspokojivě odpovědět a popravdě mi to příliš nevyjasní ani jejich letošní, v pořadí již třetí album.
„Desolation“ na svého staršího brášku plynule navazuje a viděno kritickým pohledem, příliš mnoho nového nepřináší. Doom metal staré školy, plný temných kytarových riffů a heavy melodiky je něčím, co v provedení tohoto kvartetu z města Denveru funguje na velmi atraktivní bázi a co je evidentně produkováno od srdce a s citem pro detail. Koncept, který se na druhém albu podařilo rozpracovat do skvělé kolekce perfektně šlapajících písní, nepostrádajících jak výborné nosné motivy jednotlivých skladeb, tak ani atmosféru a nápětí.
V tomto trendu se nese i letošní novinka, která hned prvním poslechem ukázala, že onen koncept ještě nabízí dostatek tvůrčích impulzů. Zdvižený prst varující před jeho vyčerpáním tam už někde v dáli lze zahlédnout, ale Američané zároveň dokazují, že energie, chuti a schopností na vyklouznutí z této pasti by mohli mít dostatek. Jejich muzika totiž i letos zní velmi svěže a kreativně. Melodiky je snad ještě o ždibet více a stejně tak hejvíkovských kytar.
Co ale hlavně nechybí, jsou silné a pod kůži se vrývající melodické linky. Každá ze šestice zde zastoupených kompozic jich nabídne hned několik. Jejich velkorysé stopáže jim k tomu koneckonců nabídnou patřičný prostor a když by ani to nestačilo, soustředěný výkon Phila Pendergasta zůstává další neochvějnou jistotou. Jeho procítěný zpěv v sobě nese široký rejstřík emocí, avšak ani na moment neupadá do bahna patosu a přepjaté teatrálnosti. Což vzhledem k faktu, že v takto rozehrané hře je riziko nemalé, dokazuje zkušenost a vyzrálost tohoto kvartetu. A samozřejmě vytříbený cit pro takovou muziku a stejně tak pro pečlivou stavbu skladeb a časování toho či onoho motivu.
Platí to ve větší či menší míře pro každou z šestice skladeb, pokud bych ale měl vybrat nějakého kandidáta, tak bych asi volil tu s pořadovým čísle 3 - „Flesh To Nothing“. Našlapaný úvod obstarají šťavnaté, lehce sludgemetalové, kytarové riffy. Rozjeté střední tempo zpomalí v zad(oo)umaném refrénu a když se tento tradiční mustr stihne unavit, KHEMMIS přiloží několik dalších polínek a skladbu i s přispěním kontrastního skřehotavého vokálu a líbivého sóla nakopnou do finále, za nímž za zvuku španělské kytary definitivně padá opona.
Moc rád bych na tomto místě ještě rozvinul svoji myšlenku z úvodu, týkající se nepříliš velikého progresu mezi druhou a třetí deskou této dobře rozběhnuté kapely, ale kvality té letošní prostě hovoří jasně. KHEMMIS to zkrátka mají zmáknuté na výbornou. Jejich moderní pojetí hejvíkem načichlého doomu; a klidně k tomu přidejme i pár dalších vlivů, prostě snese veškerá přísná kritéria a je vcelku jedno, jestli jejich produkci lze nazývat staromilskou či nikoliv. Ty písně totiž zní skvěle a sebevykrádání ani na této nahrávce rozhodně není relevantní téma. Dále už není co řešit!
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.